Simple,indeed.

Slečna Buňka mi oznámila, že si blogla na můj účet. Tak sem to chekla...musím s politováním oznámit, že tak trochu nechtěně lže...a začíná bejt bulvár. Plesk. Ano, možná sem jednou pronesla pojmenování Hajzl (nebo tak podobně) k našemu neodolatelnému dítku, které právě teď polomrtvě leží na mé posteli a užívá si kočičího života. Musím ale podotknout, že to, jak jsem ho pojmenovala (i kdyz ve skutečnosti pojmenovaný stále není*) mělo svůj pochopitelný důvod. Můj pokoj je naprosto zdemolovanej a než se vyvětrá ta kočičina a malé katastrofy**, které provedl za těch pár dní...bude to trvat dost dlouho...navíc mi má Jarouš přijít na comp nainstalovat takovou věcičku, ale copak ho můžu pustit sem?! No,nebudu dále pomlouvat spícího, už si taky u nás zažil svoje. Na zahradě se naivně procházel pod mým dohledem, tu jsem zaslechla sladké mňoukání. Mládí je naivní a tak se nekontrolovatelně rozběhl za zvukem. Za Rohem stál černý kocour podobající se přežranému jezevčíkovi. A flák ho. Dostal jednu...zatímco já se ho snaživě a s řevem bránící matky v teplákách a v pantoflích snažila dostat pryč. Člověk by si myslel, že kočky mají přirozený strach z lidí, ale ani když jsem táhla černého kocoura za ocas, aby se pustil své navní oběti,nepustil. Musel si snad léčit komplexy nebo co (zajímalo by mne, kde udělali jeho kočičí rodiče chybu...).Pochopitelně, po tomto incidentu se z naší kočky stala kočka opravdu domácí.
...Druhá věc, kterou bych vytkla Buňce je, že mi bylo vyhrožováno NEregistrací. S registrací už počítáme jak my, tak naše okolí.Bohužel- bohudík.
Dneska sem si hrozně chtěla povídat a nikoho, koho jsem chtěla..jsem nepotkala...Taky jsem zjistila, že ten, o koho jsem stála...si teďka povídá se slečnou, která vypadá jak Mansonova dceruška. Má opravdu zajímavý vkus, nejdřív já a teď...A povídají si opravdu vřele. Ale I dont care,ya know.
Ve škole je to čím dál tím horší. Vlastně, nechápu, jak mě mohlo napadnout tam jít. Nikdy jsem neměla moc v lásce naší třídu, ale dneska jsem je tiše nenáviděla. Poslední dobou si tam připadám jako člověk, který nemá nikomu, co říct...Vlastně jediná moje šance je: vypadnout odsud a přestat poslouchat ty stohy načtených knížek do seznamu,blbý novinky,kdo s kým spal, kdo s kym bude spát,blbý připomínky profesorek, co čtou Blesk a učí mě literaturu. A nemyslet na to, že za rok budu přinejlepším na tom stejným místě jako teď. Nemyslet na ten zasranej pohled lidí, až budu oznamovat, že jako nic nebudu. Vlastně budu Nic. A v té době bude někdo lézt dál a dál na svůj pomyslnej mrchovskej žebříček hodnot. Ale Karma asi existuje a ono se jim to vrátí s úrokama, tím se uklidňuju.

*Slyšela jsem, že Egypťané dávali jméno svým dětem až okolo 11 roku.(Takhle asi dopadne kocour) A jejich jméno bylo odvozeno od toho, co udělali, jejich zásluha...whatever. Jen mě cestou autobusem napadlo, co jsem dělala já v 11...No,radši nepřemýšlet..To by byla jména.
**(1 počurané prostěradlo,1 počuraná deka,druhé prostěadlo "zablácené" kečupem, když mi skočil do talíře, o koberci se nebudu vyjadřovat...)