Hovory od A k B 2..Připadám si

Asi by mě měli zastřelit na účet státu, sem takovej zkurvenej parchant, že bych si to fakt zasloužil. Normálně by mě postavili ke zdi a narvali by to do mě. Bylo by to na náměstí, svítilo by sluníčko a bylo by tam liduprázdno. Vzduchoprázdno. Člověk by viděl jenom hlavně pušek a chladně by se do nich díval. Kapky potu by mi stékaly po tvářích, po krku až dolu k pupku. Sedim si tu tak a na druhý straně si někdo vylejvá srdce. To srdce prej patří mě. Děkuju nechci, asi bych ho jen pošlapal a odhodil někam v dál, protože si nic jiného nezasloužim. Sem parchant? Ano sem. Sem hajzl? Jasně, že sem. Sem srab? Určitě.
"Posloucháš mě?!" Křičí do telefonu jedna osoba, co mi je vskutku blízká. Ale nikdy to nepřiznám.
"Jo..""
"Víš, prostě...nevim, jak to říct, ale včera to bylo naprosto skvěly, úplně jak ve snu..."
"Hmm." Mám nějakou špínu za nehtama.
" Možná vůbec nechápeš, ale já bych tě ráda výdala častěji, klidně celej den, 24 hodin denně..."
A už je to tady, ty trapný kecy, u kterých mi naskakuje takovej divnej hnus po celým těle. Třese se mi ruka...
"Ráda bych, abys za mnou přijel, představila bych tě přátelům, budeš se jim moc líbit...Nebo nechceš?" na chvilku utichla "Nechci tě do ničeho nutit."
V tu sekundu ticha by se ve mě krve nedořezalo. Málem sem se lek, že po mě něco chce. Poslouchalo se to fakt pěkně, i když to znělo fakt trapně. Miloval sem ji. Ona o tom sice teď neměla ani páru, ale opravdu sem s ní byl ochotnej strávit nějakej ten kus svýho života. Neříkám, že celej, to asi fakt ne. Nebyla zrovna ten typ genetický dokonalosti, co si všichni představujou. Poslouchám její zatajený dech v telefonu a nemluvím. Nikdo nemluví. Potichu se směju týhle šílený situaci, křenim se - pokoušim se nehejbat a neprozradit sám sebe. Vypadal bych jako ještě větší hajzl.
Její srdcedrásající projevy ve mě zanechávaly stopu, miloval sem ji při těhle histerických záchvatech ještě víc. Bál jsem se jí. Opravdu jsem nevěděl, jak se chovat v její přitomnosti normálně, co udělat a co nedělat.
"...Viš, prostě tě asi miluju...úplně si mě rozdrásal na cáry.."
Směju se.
"..Nevím, možná to tak necítíš, nechtěla bych tě takhle obtěžovat, pokud to není podobně i z tvé strany" zesmutnil ji hlas a čekala na odpověď. Bude bolet?
Cítil jsem, že celý tento rozhovor potřebuje odlehčit situaci...
"Víš, co bych moc chtěl? Prostě bych byl svým pánem. Měl bych spoustu blízkých, co by mě rozmazlovali a zabavovali. Ráno bych přemejšlel komu mám zatelefonovat. Přemejšlel bych, že ta reklama na O2 je o mnoho horší než reklamy bývaly..."
"Tak,ale timhle si mi ublížil.." skočila mi do řeči a bylo slyšet, že se rozbrečí..."Chci pro tebe fakt jenom to nejlepší..." pokračovala dál.
Já si začal listovat novým Vogue a položil jemně sluchátko na stůl, přečet jsem si, zdali pak smrt modelky na anorexii nějak ovlivní svět módy(a vezte, že ne). Prohlídl si skvělé make-upy krásných žen a lehce zalistoval i na hudební recenze. Náhle vzadu v kuchyni začal zvonit můj mobil. Instinktivně jsem sebral položené sluchátko, ale tam se ozýval jen oznamovací tón.