Odvaha

Víš, tahle filosofie už ti asi nepomůže. Už je použita tolikrát, že recyklovat ji by byl hřích. Hřích na tobě. Aplikovat ji na druhých by byl zločin. A bolí to. Mimochodem.
Člověk by se měl konečně probrat a vyhrabat se z tý černý díry ve tvaru kruhu. Jedna odvážná ruka deroucí se z černé fólie. Černá, vlhká zem se ti dostává pod nehty. Už ji nikdy nedostaneš zpět. Stála ta odvaha za to?
Když tě ta zem mohla rozežrávat zevnitř. Všechny svaly,všechny kosti...všechno tvoje. A ty bys to nepoznala.Nechávala by ses rozežrávat dál...spokojená s životem tam dole.A možná bys byla i chvílemi šťastná, opírala by ses o kmen stromu. Listí by tě hladilo po tváři a záblesky městských světel by tě ukolíbávaly k spánku. Často by si seděla na lavičce a plakala. Často by kolem tebe chodili lidé a jeden z nich by tě možná i utěšil. Naoko.
Na podzim by ses procházela okolo rybníku po kamenité cestě. Větvě keřů by tě škrábaly po tvářích. Chápala bys to. Občas by si seběhla po cestě k potoku, který překrýval starý strom. Jako polomrtvý, díky němu bys cítila, že dýcháš. Občas bys chytila někoho za ruku, občas bys někoho objala. Vídala bys štestí a zoufalost.Vídala bys i sebe v zrcadle- rozmazanou bez obrysů. Bez výrazných obrysů. Ale nebálala by ses. Věděla by si, že je to přesně tak, jak to má být. Že tohle všechno má pointu. Že jednou zvedneš tvář ze země. A pak bys v klidu opustila místnost a šla bys za nima. V noci bys ulehla do postele a zjistila bys, že už neexistuješ.
Že už tady nejseš.
Tak stojí ta odvaha za to?!