Krajkový skalp jako stínítko.
Plzeň. Kompromis "velkoměsta" a maloměsta.
České dráhy- Vaše Emoce zase nezklamaly. 30 minutové zpoždění. A větší hádka mezi mnou a panem J. (pochopte, byl nervózní). V půlce cesty nasedá basák nejmenované kapely. Basu sice má, ale pás na ní ne. Nevadí. Čekáme na nadráží kvůli autu. Sedm se nás tam zrovna dnes nevejde. Polovina nas je oblejších tvarů. Odpouštím to víno díky modrým očím velikosti golfového míčku. Slečna Y. odjíždí tramvají za zde studující Verdou Verdou a Markét- členkami stále existujícícho ghetta. Milý J. se se mnou stále nebaví. Jako vysoká blonďata gruppies (obnovte tyto časy) táhnu pro slečnu ne zrovna lehký hudební bágl a šlapky od bubnů (šlapka ke šlapce sedá). Setkáváme se s podivným pořadatelem. Kamarád kapely, který každý rok díky svému exhibicionismu převálcuje všechny hudební hvězdy českého "showbusinessu" (rozumej: Monika Absolonová, Dan Nekonečný..) svou show a to je pod pódiem, mi naznačuje, že jsem něco někomu řekla. Ano, již jednou zmiňovana Ovce dolly si otevřela pusu...Sakra. Hodinu před koncertem odcházíme se slečnou Y, Verdou Verdou a Market k "Bílýmu Mohimu"- taková parodie na jednoho marockého vlastníka privátní vinárny s úchylnými sklony v Čb. Verda Verda prohlásí: Dneska sem celá nevyzlobená....a za půl hoďky už se zmítáme někde mezi chlastem a chlastem. Na koncert zpátky běžíme - neptejte se mě proč a vyvoláváme fotbalistický hesla (ten den hrála sparta). V clubu se to rozjíždí ještě líp. V luxusním stylu: "4krát zlatýho Pushkina!" barman:".Jelzina".."Jo,Jelzina sem myslela"... S heslem: když nás tady nikdo nezná, udělame pořádnej bordel! sme jaksi rozvířily zábavu tak, že sme většinu pozornosti strhly my. Česká společnost se dá totiž strašně snadno rozházet. Jednoduchým gestem či pohybem a hlavně ledem. Londýn na vÁs!
Po skončení našich spasitelů na pódiu nas zachvátila myšlenka, že pudeme do Karaoke baru. Zase sme bežely. Cesta se nesla v duchu vyřvání " I cant get no satisfffffaaaaaaaaaaction!" Micku, Micku- tys to dotáh. Karaoke celkem zabavná záležitost, ale tak trochu mainstreamová. SmS mi připomněla, že u sebe mám dema kapely. Musime se vrátit.. V tu dobu už přestávám dobře atrikulovat. Vrazím basákovi cd a slušně se zeptám:" chhjjak se vaom hrrááloa?" Basák chápe. Potkaváme se s Leontýkovou ségrou, mým bývalým postrachem. Zkouší jaká je na dotyk ta saténová látka, co mam na sobě. V tu chvíli se přižene jistý frontman o dvě hlavy menší než on:" Tohle je moje ramínko! Nehrab na ní." Huchůůů. konečně jakýsi projev žárlivosti. Potěší to, jen když člověk nemusí pozorovat, jak ho fanynky táhnou k baru.
Ve tři ráno se dostáváme na byt asi šesti mediků. Obdivuju fanatazii komunistických designerů a jejich rozkládajíciho se gauče...pak ovšem můj zrak doletí na lustr, kde jsou místo stínítka černé krajkové kalhotky. A druhý den mě vzbudí otázka: "Jestli už tu byl Kundič."
Ne, nebyl.
České dráhy- Vaše Emoce zase nezklamaly. 30 minutové zpoždění. A větší hádka mezi mnou a panem J. (pochopte, byl nervózní). V půlce cesty nasedá basák nejmenované kapely. Basu sice má, ale pás na ní ne. Nevadí. Čekáme na nadráží kvůli autu. Sedm se nás tam zrovna dnes nevejde. Polovina nas je oblejších tvarů. Odpouštím to víno díky modrým očím velikosti golfového míčku. Slečna Y. odjíždí tramvají za zde studující Verdou Verdou a Markét- členkami stále existujícícho ghetta. Milý J. se se mnou stále nebaví. Jako vysoká blonďata gruppies (obnovte tyto časy) táhnu pro slečnu ne zrovna lehký hudební bágl a šlapky od bubnů (šlapka ke šlapce sedá). Setkáváme se s podivným pořadatelem. Kamarád kapely, který každý rok díky svému exhibicionismu převálcuje všechny hudební hvězdy českého "showbusinessu" (rozumej: Monika Absolonová, Dan Nekonečný..) svou show a to je pod pódiem, mi naznačuje, že jsem něco někomu řekla. Ano, již jednou zmiňovana Ovce dolly si otevřela pusu...Sakra. Hodinu před koncertem odcházíme se slečnou Y, Verdou Verdou a Market k "Bílýmu Mohimu"- taková parodie na jednoho marockého vlastníka privátní vinárny s úchylnými sklony v Čb. Verda Verda prohlásí: Dneska sem celá nevyzlobená....a za půl hoďky už se zmítáme někde mezi chlastem a chlastem. Na koncert zpátky běžíme - neptejte se mě proč a vyvoláváme fotbalistický hesla (ten den hrála sparta). V clubu se to rozjíždí ještě líp. V luxusním stylu: "4krát zlatýho Pushkina!" barman:".Jelzina".."Jo,Jelzina sem myslela"... S heslem: když nás tady nikdo nezná, udělame pořádnej bordel! sme jaksi rozvířily zábavu tak, že sme většinu pozornosti strhly my. Česká společnost se dá totiž strašně snadno rozházet. Jednoduchým gestem či pohybem a hlavně ledem. Londýn na vÁs!
Po skončení našich spasitelů na pódiu nas zachvátila myšlenka, že pudeme do Karaoke baru. Zase sme bežely. Cesta se nesla v duchu vyřvání " I cant get no satisfffffaaaaaaaaaaction!" Micku, Micku- tys to dotáh. Karaoke celkem zabavná záležitost, ale tak trochu mainstreamová. SmS mi připomněla, že u sebe mám dema kapely. Musime se vrátit.. V tu dobu už přestávám dobře atrikulovat. Vrazím basákovi cd a slušně se zeptám:" chhjjak se vaom hrrááloa?" Basák chápe. Potkaváme se s Leontýkovou ségrou, mým bývalým postrachem. Zkouší jaká je na dotyk ta saténová látka, co mam na sobě. V tu chvíli se přižene jistý frontman o dvě hlavy menší než on:" Tohle je moje ramínko! Nehrab na ní." Huchůůů. konečně jakýsi projev žárlivosti. Potěší to, jen když člověk nemusí pozorovat, jak ho fanynky táhnou k baru.
Ve tři ráno se dostáváme na byt asi šesti mediků. Obdivuju fanatazii komunistických designerů a jejich rozkládajíciho se gauče...pak ovšem můj zrak doletí na lustr, kde jsou místo stínítka černé krajkové kalhotky. A druhý den mě vzbudí otázka: "Jestli už tu byl Kundič."
Ne, nebyl.
posted by ciggie at 1:23 AM
0 Comments:
Post a Comment
<< Home